TOTO JE ODDĚLENÍ OD NAR (NADACE A ŘÍŠE )

8. března 2007 v 21:49 |  ŽIVOTOPISY FOTBALISTŮ
TOTO JE ODDĚLENÍ OD NAR (NADACE A ŘÍŠE )
Přidat komentář
 

David Beckham životopis

8. března 2007 v 21:43 |  David Beckham
Celým jménem David Robert Joseph Beckham se narodil 2.května 1975. Je to anglický reprezentant, který nyní obléká dres Realu Madrid. Beckham není slavný nejen jako fotbalista, ale také jako mediální hvězda. Natočil spoustu reklam pro společnosti jako jsou například Coca-Cola, Adidas a IBM. V lednu 2005 se stal ochotným velvyslancem UNICEF a podporoval Londýn v pořádání olympijských her v roce 2012. Beckhamova profesionální kariéra začala v Manchesteru United, když mu bylo pouhých 17 let. Za dobu svého působení v Manchesteru dokázal získat tři anglické tituly, vyhrát FA Cup a v roce 1999 pomohl Manchesteru k zisku titulu v Lize mistrů. V roce 2003 přestoupil do Realu Madrid. Na MS 2006 v Německu vypadla Anglie ve čtvrtfinále s Portugalskem a Beckham se následně vzdal kapitánské pásky u národního mužstva.
David Beckham se narodil v Leytonstone (východní Londýn). Jeho otec Ted Beckham pracoval jako kuchyňský montér a matka Sandra Westová byla kadeřnice. Jeho rodiče milovali fotbalový klub Manchester United a nenechali si ujít žádný zápas na Old Trafford. Možná i díky svým rodičům zažil David Beckham své nejkrásnější fotbalové období právě v Manchesteru United.
V roce 1986 dělal Manchesteru United maskota. V mládí začínal v místním klubu Leyton, poté navštěvoval fotbalovou školu v Tottenhamu Hotspur a nakonec zakotvil v Manchesteru United. David patřil v mládežnickém týmu Manchesteru United za jednoho z nejnadanějších a nejlepších hráčů a v květnu roku 1992 pomohl svému týmu k vítězství v FA mládežnickém poháru proti Crystal Palace. United se dostal i s Beckhamem do tohoto finále i následující rok, v němž však Beckham a spol. podlehli týmu Leeds United. Další medaili získal Beckham v roce 1994, když "B" mužstvo Manchesteru United vyhrálo svoji ligu. V sezoně 1994/1995 odešel na hostování do týmu Preston North End. V dubnu roku 1995 nastoupil Beckham v dresu Manchesteru v zápase s Leeds United, který skončil bezbrankovou remízou.
Trenér Manchesteru United Sir Alex Ferguson dával ve svém týmu poměrně mnoho šancí mladým hráčům. Na konci sezony 1994/1995 opustili Manchester United tři hráči a místo nich povolal mladé hráče z "B" týmu, mimojiné i Davida Beckhama. Ferguson byl za tento tah často kritizován. Kritika se zvětšila hned po prvním zápase sezony, v němž Reds podlehli Aston Ville 3:1. Nicméně United v dalších pěti kolech neztratil ani bod a sázka na mládí se začala Fergusonovi vyplácet. Beckham se stal pravidelným hráčem základní sestavy a pomohl týmu k vítězství v Premier League a FA Cup. Svůj první zápas za reprezentační mužstvo odehrál 1.září 1996 v kvalifikačním zápase o postup na MS proti Moldávii. Poté co se stal stabilním článkem Manchesteru a dokázal s ním získat titul, byl zvolen svými vrstevníky nejlepším mladým hráčem roku.
Beckham nastoupil ke všem kvalifikačním zápasům o postup na MS 1998 a společně s celou Anglií se tam i probojoval. Trenér anglického mužstva Glenn Hoddle veřejně obvinil Beckhama z přílišné nesoustředěnosti a první dva zápasy v základní skupině seděl Beckham pouze na lavičce. Nastoupil až v posledním zápase základní skupiny proti Kolumbii a jednou brankou se zasloužil o vítězství 2:0. V osmifinále proti Argentině se však stal nejnenáviděnějším fotbalistou Anglie, protože dostal červenou kartu a mnozí se domnívali, že právě tento okamžik pomohl vyřadit Anglii z turnaje. Beckham byl faulovaný Diegem Simeonem a anglický záložník neudržel své nervy na uzdě a svému protivníkovi se pokusil faul oplatit. Bohužel pro Anglii za tohle oplácení uviděl červenou kartu a šel předčasně pod sprchy. Samotný zápas skončil remízou a na řadu přišly pokutové kopy, ve kterých byli úspěšnější hráči Argentiny. Někteří Beckhamovi tuhle červenou kartu odpustili, ale někteří ho nenávidějí dodnes.
V sezoně 1998/1999 získal David Beckham se svým anglickým klubem Manchester United celkem tři poháry (Premier League, FA Cup a Liga mistrů) a byl to málokdy vídaný úspěch v anglickém klubovém fotbalu. Po MS 1998 bylo všem jasné, že až se Beckham vrátí do Anglie, bude zavalen palbou kritiky a že možná bude chtít Manchester opustit. Beckham však všem kritikám odolal a v anglickém klubu zůstal. Avšak téměř celou sezonu na něj diváci při každém dotyku s míčem pískali a snažili se Beckhama rozhodil. Jediní kdo mu dokázali odpustit, byli právě fanoušci Manchesteru United. Beckham podával výborné výkony a vstřelil nebo nahrál na spoustu gólů, které táhli Manchester k zisku tří trofejí.
Po zisku titulu z Premier League a FA Cupu přišel hlavní vrchol sezony, finále Ligy mistrů. V něm se Reds střetli s německým klubem Bayern Mnichov. Manchester nezačal utkání vůbec dobře a brzy prohrával 1:0. United ale dokázali zápas na konci během chvilky otočit, když po Beckhamových centrech skórovali Ole-Gunnar Soslkjaer a Teddy Sheringham a zajistili anglickému klubu vedení 2:1, které vydrželo až do konce utkání a Manchester tak získal trofej pro vítěze Ligy mistrů.
Přestože Beckham předváděl v sezoně 1999/2000 výborné výkony a Manchester obhájil titul s rekordním náskokem, kritika na Beckhamovu osobu pokračovala i na Euro 2000, když Anglie prohrála s Portugalskem 2:3. Beckham se stal ještě více nepopulárním. 15.listopadu 2000 rezignoval Kevin Keegan na postu anglické trenéra a David Beckham byl jmenován novým kapitánem anglické reprezentace. Anglii tehdy převzal trenér Sven-Goran Eriksson. Anglie pod jeho vedením předváděla v kvalifikaci na MS 2002 senzační výkony a bez problémů se kvalifikovala na závěrečný turnaj v Korey a Japonsku. Anglie v této klasifikaci dokonce zvítězila v Mnichově nad Německem rekordním výsledkem 1:5 a Beckham si pomalu začínal získávat zpět fanoušky. Definitivně si je zas získal, když v kvalifikaci proti Řecku potřebovala dát Anglie gól, aby vyrovnala na 2:2 a nedal ho nikdo jiný než David Beckham z přímého kopu a tím stvrdil definitivní postup Albionu na MS 2002.
10.dubna 2002 utrpěl David Beckham v zápase Ligy mistrů na půdě Deportiva La Coruna těžkou zlomeninu nohy a jeho start na MS 2002 byl v ohrožení. Hráč, který Beckhama zranil byl Argentinec Aldo Duscher a někteří se domnívali, že v tom byl úmysl. Anglie se totiž v základní skupině na MS měla utkat právě s Argentinou. Beckham až do konce sezony nenastoupil ani jednou v dresu Manchesteru United. Beckham se dal ale do začátku MS do pořádku a nastoupil již v prvním zápase proti Švédsku. V zápase s Argentinou vstřelil Beckham z pokutového kopu vítěznou branku zápasu a jak se později ukázalo, právě tento gól rozhodl o tom, že se do osmifinále nekvalifikovala Argentina, ale Anglie. Anglie byla později poražena pozdějšími vítězi Brazílii a s mistrovstvím se musela rozloučit.
V sezoně 2002/2003 se Beckham znovu zranil a po zranění se již nedokázal probojovat do základní sestavy Manchesteru United. Jeho místo zaujal Ole Gunnar Solskjaer. Vztah Beckhama s Fergusonem se začal stále více zhoršovat. 15.února 2003 prohrál Manchester s Arsenalem a Ferguson porážku psychicky neunesl. V šatně kopl naštvaně do kopačky, která zasáhla Beckhama do oka a on musel být ošetřen. Beckham později přestoupil do Realu Madrid.
Manchester chtěl Beckhama prodat do Barcelony, ale on tam jít nechtěl. Nakonec se ho ujal Real Madrid. Přestup byl dokončen 1.července 2003. Real Madrid Beckhama koupil, protože si myslel, že jeho fotbalové kvality pomohou klubu k úspěchům. Ale to nebyl jediný důvod proč ho Real koupil. Beckham je jeden z nejslavnějších fotbalistů současnosti a prodejem dresů s jeho jmenovkou chtěl Real také vydělat nějaké peníze. V Manchesteru United nosil Beckham číslo sedm, ale v Realu již tohle číslo nosil Raúl González. Beckham byl velkým fanouškem Michaela Jordana a proto se rozhodl nosit číslo 23. V Realu se však dosud žádných velkých úspěchů nedočkal.
Na Euro 2004 v Portugalsku nastoupil Beckham ke všem utkáním, ale turnaj byl pro něj velkým zklamáním. Anglie sice postoupila s přehledem do čtvrtfinále, ale v něm vypadla s domácím Portugalskem na pokutové kopy. V penaltovém rozstřelu šel jako první David Beckham, ale penaltu neproměnil.
MS 2006 zahájila Anglie 10.června proti Paraguaji. Po Beckhamově přímém kopu si vstřelil Carlos Gamarra vlastní gól, který byl také jediným gólem zápasu. Další zápas hrála anglická reprezentace proti outsiderovi skupiny Trinidadu a Tobagu a byl to znovu David Beckham, který se podílel na výhře 2:0. Před prvním gólem posadil míč na hlavu Petera Crouche a ten poslal Anglii do vedení. Druhý gól vstřelil Steven Gerrard. V závěrečném utkání základní skupiny proti Švédsku nebyl Beckham v herní pohodě a za svůj výkon byl kritizován. Anglie nakonec jen remizovala 2:2.
V osmifinále s Ekvádorem byl Beckham hlavním mužem zápasu. V 59.minutě vstřelil z přímého kopu nádherný gól, který poslal Anglii do čtvrtfinále. Beckham se trefil již na třetím MS po sobě. Ve čtvrtfinále narazila Anglie na Portugalsko. Beckham se brzy po poločase zranil a musel být střídán. Po základní hrací době byl stav 0:0 a i v prodloužení gól nepadl. Na řadu tedy přišli penalty, ve kterých bylo úspěšnější opět Portugalsko. Anglie tedy ani na tomhle mistrovství nedosáhla na kýžený triumf. Beckham se po turnaji vzdal kapitánské pásky.
Přidat komentář

Milan Baroš životopis

8. března 2007 v 21:41 |  Milan Baroš
ako první ze silné generace ostravských mladíků zamířil do ciziny. Když se v létě 2001 upsal Liverpoolu, zřejmě snil o jiném údělu, než osm měsíců leštit sedadla na tribunách a hrát za rezervní tým. Nevzdal se však a dnes patří mezi největší hvězdy českého fotbalu, je oporou reprezentace a idolem mnoha kluků, kteří právě zkoušejí štěstí v mládežnických týmech.
Milan Baroš se narodil 28. října 1981 ve Viganticích, "zázračné" valašské vesnici, odkud pocházejí také ligový útočník Radim Kučera a reprezentační obránce René Bolf. Jelikož v tamním fotbalovém klubu nebyla "přípravka", nastupoval už od pěti let za žáky. Na trávník ho přivedl táta, který hrával fotbal závodně na regionální úrovni. Po pěti letech projevil o Milana zájem Rožnov pod Radhoštěm, v roce 1993 poprvé oblékl dres Baníku Ostrava.
Od mládí prošel snad všemi reprezentačními výběry. Jednadvacítce pomohl ke stříbrným medailím na mistrovství Evropy 2000, ve stejném roce se zúčastnil také olympijských her v Sydney. Největší příležitost však dostal na konci sezóny 2001. Poté, co čtyřmi góly pomohl Baníku k záchraně v nejvyšší soutěži, o jeho služby projevil zájem Liverpool FC.
Překážkou v odchodu se Barošovi stala přísná imigrační pravidla. K tomu, aby mohli hrát na Britských ostrovech, potřebují fotbalisté ze zemí mimo Evropskou unii odehrát aspoň 75 procent zápasů národního týmu své země v posledních dvou letech. Baroš však má pouze čtyřicet procent. Hráči ale mohou dostat výjimku a povolení získat, jako se to o pár měsíců dřív povedlo Patriku Bergerovi. Dvacetiletý fotbalista tedy podepsal pětiletou smlouvu a v Ostravě (klub dostal 3,2 miliónu liber, tedy zhruba 180 miliónů korun) a čekal, jak se situace vyvine.
Do města Beatles se odstěhoval v zimě téhož roku. Jeho trable však zdaleka neskončily a příčinou bylo další zákonné omezení. K zápasu anglické Premiér League mohou nastoupit za každý tým pouze tři cizinci ze zemí mimo Evropskou unii, zatímco Baroš byl v Liverpoolu již šestým. Proto na něj zbylo místo jen v rezervním týmu, zatímco na Anfield Road zářili jiní - Michael Owen, Emile Heskey, Nicolas Anelka.
Dlouhé čekání na příležitost si zpestřil startem na mistrovství světa "21", kam byl uvolněn po nevydařené kvalifikaci Chovancova výběru na světový šampionát v Japonsku a Koreji. Také díky jeho umění se "lvíčata" probila až do finále, v němž na penalty porazila domácí Francouze a postarala se o největší úspěch českého fotbalu v posledních letech.
Osm měsíců vysedával Baroš na tribunách anglických stadiónů, dřel v rezervním týmu a čekal na svou velkou chvíli. Shodil pět kilo a naučil se základy angličtiny. Někdy ztrácel víru, ale trenér Houllier měl pro jeho výkony jen slova chvály. Dá se říci, že dlouhá přestávka Barošovi prospěla: na podzim 2002 dostal poprvé šanci v základu, dvěma brankami pokořil Bolton a byl vyhlášen hráčem zápasu. Pochybnosti odborníků, kteří odsuzovali liverpoolský nákup, se rázem rozplynuly.
Postupem času se ale Barošovi v Liverpoolu přestalo dařit a navíc trenéra Houlliera nahradil Španěl Rafael Benitez, který si přivedl nové hráče v čele s útočníkem Djibrilem Cissem a Barošovi se tak velmi zvedla konkurence. Od trenéra nedostával často důvěru a když už se na hřiště dostal, tak to bylo na několik posledních minut. Dalo by se říci, že tuto sezonu v Liverpoolu přetrpěl a jedinou radostí ve fotbalovém životě mu byly zápasy české reprezentace, kde s Janem Kollerem vytvořili výbornou útočnou vazbu, která si výtečně rozumí.
Baroš byl účastníkem úspěšné kvalifakace na Euro 2004 a svými důležitými góly z role žolíka, především v domácím zápase s Holanďany, rozhodl o českém postupu na závěrečný turnaj. Celý výběr měl skvěle načasovanou formu a především Milan Baroš, který se s pěti góly stal nejlepším střelcem celého turnaje, tak pomohl ke konečnému třetímu místu.
Ovšem po návratu do Liverpoolu to byl zase úplně jiný Baroš než ten, který zářil na Euru. Střelecky se mu nedařilo podle svých představ, ale podařilo se mu získat nejprestižnější klubovou trofej - pro vítěze Ligy Mistrů. Ve finálovém zápase dostal od kouče Beniteze důvěru od samého začátku a stal se tak prvním českým fotbalistou, který ve finále LM nastoupil. Jeho důvěru mu splatil a odehrál povedený zápas. Liverpool po neuvěřitelném obratu z 0:3 na 4:3 po penaltovém rozstřelu s AC Milán získal vytoužený pohár.
Ovšem Baroš toužil po změně dresu. Chtěl klub na britských ostrovech, kde by pravidelně nastupoval. Kvůli tomu odmítl také nabídku Olympique Lyon. Nakonec s konkrétní nabídkou přispěchala Aston Villa. Baroš neváhal a už měnil dres. V prvních zápasech se mu střelecky dařilo, ale postupem času zase jeho efektivita střílení gólu klesala. Dokonce přestával nastupovat od začátku utkání. V Aston Ville nebyl štastný. Neseděl mu způsob hry tohoto týmu a po sezoně a půl se začal ohlížet po novém působišti.
Nečekaně o něj projevil zájem manažer mistrovské Chelsea, Jose Mourinho, ale ruský magnát Abramovič odmítal utrácet za posily. Poté se ozval opět Olympique Lyon. Jeho trenér Gerrard Houllier zná Baroše z Liverpoolu a přál si ho mít i v Lyonu. Kluby se dohodli na hráčské výměně, a tak Barošovo místo v kabině Aston Villy zasedl norský útočník John Carrew, zatímco Baroš se stěhoval do nejlepšího týmu Francie. Pro Milana to bylo to nejlepší co ho mohlo potkat. Lyon se prezentuje sympatickou hrou a dává šanci mladým talentům z nejrůznějších koutů světa. I proto je mezi fanoušky tak oblíbený. Fanoušky Lyonu přesvědčil o svém umění hned ve druhém zápase, kdy se gólem postaral alespoň o remízu 1:1.
Počet komentářů: 1

Pavel Nedvěd životopis

8. března 2007 v 21:41 |  Pavel Nedvěd
Pavel Nedvěd se narodil 30.srpna 1972 v Chebu. Je velice důležitým hráčem České reprezentace a Juventusu Turín. S fotbalem začal ve Skalné, když ho ve čtyřech letech jeho tatínek přivedl na místní škvárové hřiště. Na hřišti vynikal přehledem, skvělou fyzickou kondicí a tvrdou střelou oběma nohama. Ačkoliv hrál mezi staršími, vždy vyčníval.
Přes Cheb se dostal do dorosteneckého týmu Škody Plzeň. V Plzni potkal trenéra Josefa Žaloudka, kterého Pavel dodnes považuje za nejlepšího trenéra a nejdůležitější osobnost své fotbalové kariéry. Žaloudek byl jeho druhý táta, který z Nedvěda postupně vybrousil diamant.
V roce 1991, kdy odchází na vojnu do Dukly Praha, o něj projevila zájem pražská Sparta.V sezóně 1992/93 už obléká rudý sparťanský dres a podílí se na zisku ligových titulů v letech 1992-95. Z počátku je Nedvěd trenéry stavěn na hrot útoku, ale postupně se vypracoval v elitního záložníka české ligy a zároveň nejlepšího střelce ligy, což mu přineslo pozvánku od Dušana Uhrina na reprezentační turnaj Euro 1996 do Anglie, kde český tým zastavilo až ve finále Německo.
Nedvědovy výkony nezůstaly bez povšimnutí a v roce 1996 se stěhoval ze Sparty do Lazia Řím. S Laziem získal v roce 1998 italský pohár a o dva roky později i italský titul. V roce 1999 navíc získal Pohár vítězů pohárů, kde dokonce vstřelil poslední gól v historii tohoto poháru do sítě španělské Mallorcy. Nakonec po něm v roce 2001 sáhl Juventus Turín, kam přestoupil za 41,2 miliónů euro.
Měl nahradit Zinedina Zidana, který odešel do Realu Madrid. Nahradit Zidana nebylo vůbec lehké, ale Nedvěd tuhle těžkou roli zvládl a možná ho i předčil. Pomohl Juventusu dostat se v sezoně 2002/2003 do finále Ligy mistrů, které si však nemohl zahrát, neboť v semifinále proti Realu Madrid dostal žlutou kartu, která mu vystavila stop na finále. Na konci roku získal "Zlatý míč" pro nejlepšího hráče působícího v Evropě. Stal se tak po Josefu Masopustovi druhým českým fotbalistou v historii, kterému se tohoto ocenění dostalo.
S Juventusem získal v letech 2002, 2003, 2005 a 2006 čtyři italské tituly. Ovšem po korupčním skandálu v italském fotbale, do kterého byl Juventus zavlečen, byly turínskému klubu poslední dva tituly odebrány. Juventus byl potrestán nejtvrději ze všech klubů, jichž se korupční skandál týkal. Byl přeřazen do druhé italské ligy a ještě mu byly odečteny body. Najednou se z klubu začaly největší hvězdy vytrácet, jelikož nechtěly hrát ve druhé lize. Například Fabio Cannavaro, který přestoupil do Realu Madrid společně s Emersonem a Zlatan Ibrahimovič a Patrick Vieira, kteří přestoupili do Internu Milán. Pavel Nedvěd ale odmítl nabídku Manchesteru United a zůstal v Juventusu, přestože bude hrát Serii B.
V srpnu 2004 vyhrál Nedvěd anketu Golden Foot 2004 v níž hlasují čtenáři mediálních partnerů této akce a dostalo se mu pocty zanechat otisk své nohy na "Promenádě šampionů" v Monaku. Je teprve druhým hráčem, kterému se tohoto ocení dostalo ještě v aktivní kariéře.
Hrál také na Euro 2000, kde ale český výběr zůstal za branami čtvrtfinále, když nepostoupil ze základní skupiny. Mnohem lépe už si český tým vedl na Euru 2004 v Portugalsku, kde jako kapitán dovedl naši reprezentaci k vynikajícímu třetímu místu. V semifinále proti Řecku si ovšem smolně poranil koleno a musel být nahrazen Vladimírem Šmicerem. Nakonec jsme prohráli 1:0 po prodloužení a sen o zlaté medaili se nám rozplynul. Mnozí odborníci se shodli na tom, že právě zranění Nedvěda zapříčinilo naše vyřazení.
Dne 4.září 2004 Nedvěd oznámil přerušení reprezentační kariéry. V reprezentaci do té doby vstřelil 18 gólů v 73 zápasech a svou zemi reprezentoval na Euro 96, Euro 2000 a Euro 2004. Poté se vyskytla šance zahrát si na MS, což bylo jeho velkým snem a Nedvěd se na podzim roku 2005 do národního mužstva vrátil na barážový dvojzápas s Norskem.
Češi oba zápasy vyhráli 1:0, nejprve v Oslu, když se trefil Šmicer a poté na domácí půdě v Praze, kde definitivní postup zpečetil Rosický. Nedvěd se rozhodl zůstat a byl nominován na MS 2006 v Německu. Češi nejprve rozdrtili výběr USA 3:0, ale v dalších zápasech nevstřelili ani gól a po dvou porážkách 2:0 od Itálie a Ghany jeli domů, avšak Nedvěd patřil k nejlepším hráčům našeho týmu.
Pavel Nedvěd je ženatý, s manželkou Ivanou má dceru Ivanu a syna Pavla. Mezi jeho koníčky patří tenis a velkou vášní je pro něj také sbírání hodinek. Zvažuje také, že až skončí svou bohatou fotbalovou kariéru, tak si založí ve své rodné zemi svou vlastní fotbalovou školu.
Počet komentářů: 3

Petr Čech životopis

8. března 2007 v 21:40 |  Petr Čech
Od dob legendárního Pláničky se v brance české reprezentace objevilo mnoho brankářů, o žádném z nich však nebylo možno říci, že by byl nejlepším gólmanem světa. Petr Čech to ve 23 letech dokázal.
Brankářský talent se narodil 20. května 1982 v Plzni a dorostl do 197 centimetrů, což je výška pro gólmana přímo ideální. S fotbalem začal v místní Viktorce v sedmi letech, v šestnácti se už postavil do brány v ligovém zápase. Ligu hrál za Plzeň jedinou sezonu, pak ho pro sebe získali chmelaři z Blšan. Tam vydržel až do roku 2001, kdy se stěhoval do pražské Sparty, která si od nákupu brankáře, který byl oporou reprezentační osmnáctky na mistrovstvích Evropy v letech 1998 (na tomto šampionátu dokonce dostal cenu pro nejlepšího gólmana) a 2000, mnoho slibovala. A její vedení se rozhodně nemýlilo.
Čech již od příchodu v brance zářil a odchytal v rudém dresu celkem 12 zápasů v Lize mistrů, a byl jednou z příčin postupu Sparty do osmifinále této prestižní soutěže. Pomalu, ale jistě bylo zřejmé, že Petrovi začíná být česká liga příliš malá a že Spartě nezbude než ho prodat. V únoru 2002 ho kouč Brückner, pod kterým dlouho hrál v juniorské reprezentaci, povolal k zápasu reprezentačního A-týmu na Kypru. Když pak zazářil na mistrovství Evropy do 21 let v létě téhož roku, kde ve finále bravurním způsobem vychytal francouzské ostrostřelce v penaltovém rozstřelu, bylo jasné, že Čech další sezonu ve Spartě chytat nebude.
Kolem brankářského talentu kroužily kluby jako Arsenal Londýn či FC Barcelona, Čech dal ale přednost francouzskému týmu Stade Rennes, který se většinou krčí v druhé půli tabulky. Důvodem bylo, že si chtěl hned od příchodu zajistit pozici brankářské jedničky v týmu, což mu velkokluby vzhledem k jeho mládí zajistit nemohly.
Petr podával v Rennes vynikající výkony a sklízel za ně oslavné ódy od francouzských médií, přesto však týmu, který hrál bídně, pomoci příliš nemohl. Rennes stále zůstávaly ve spodní polovině tabulky. V reprezentaci ale získával jeden úspěch za druhým. Pod koučem Brücknerem se čeští fotbalisté rozjeli ke šňůře 20 zápasů bez porážky, dařit se přestalo až těsně před mistrovstvím Evropy v roce 2004. Čech na něj přijel ověnčen cenou pro nejlepšího gólmana francouzské ligy a formu si rozhodně doma nezapomněl. Byl jednou z klíčových postav cesty české reprezentace do semifinále, kde ji zastavili Řekové. I přesto, že Češi skončili nakonec pouze bronzoví, se dostal do All Stars Teamu.
Po mistrovství se zařadil do kádru londýnské Chelsea. Transfer byl domluvený již delší dobu dopředu a ruský miliardář Abramovič musel vytáhnout sedm milionů liber. Ty se mu ale vyplácejí. Čech odsunul dosavadní jedničku, Carla Cudiciniho, na lavičku a sám vládne obraně Chelsea. V prvních devíti zápasech Premier League dostal pouze dvě branky, v Lize mistrů v prvních třech zápasech kapituloval pouze jednou. Petr je ženatý, s manželkou Martinou se starají o labradora Maxe.
Přidat komentář

Ronaldhinio životopis

8. března 2007 v 21:39 |  Ronaldhinio
Celým jménem Ronaldo Assis de Moreira známý jako Ronaldinho Gaúcho se narodil 21.března 1980 ve Vila Nova nedaleko města Porto Alegre. Jeho jméno Ronaldinho bylo původně vymyšleno jako prostředek k rozlišování s dalším brazilským útočníkem Ronaldem. Ronaldinho se stal s Brazílií v roce 2002 mistrem světa, v letech 2004, 2005 byl vyhlášen nejlepším hráčem roku a v roce 2005 se stal nejlepším hráčem působícím v Evropě. Nicméně on sám si nemyslí, že by byl nejlepším hráčem v Barceloně natož celého světa.
Ronaldinho byl nejmladší ze tří dětí. Jeho matka Miguelina byla prodavačkou a později vystudovala zdravotnictví a stala se zdravotní sestrou. Otec Joao byl pracovníkem na loděnici a hrál fotbal za Cruzeiro. Joao zemřel, když Ronaldinhovi bylo teprve osm let. V dětství se Ronaldinho věnoval spíš futsalu a plážovému fotbalu, později však našel svou novou lásku v klasickém fotbale. On je obrovským fanouškem brazilské hudby a občas hraje na bubny a zpívá s přáteli v Barceloně. Jeho druhou vášní hned po fotbale je samba, mezi níž a právě fotbalem se v mládí rozhodoval. Naštěstí si vybral fotbal.
Ronaldinhova kariéra začala v brazilském klubu Gremio pod trenérem Luizem Felipem Scolarim, který v roce 2002 dovedl Brazílii k titulu mistrů světa. Poprvé na sebe vážněji upozornil na poháru Libertadores v roce 1998, kdy vstřelil mnoho gólů zaujal hlavně míčovou kontrolou a technickou vybaveností. V roce 1999 byl následně nominován do reprezentace a v roce 2001 se o jeho služby začaly zajímat evropské velkokluby, hlavně z Premier League. Nakonec však Ronaldinho podepsal pětiletou smlouvu s francouzským klubem PSG.
Ronaldinho odešel v roce 2001 hrát evropský fotbal do Francie. I přes nabídky daleko větších a slavnějších klubů si zvolil právě PSG. Během jeho působení ve Francii si manažer klubu Luis Fernandez na Ronaldinha stěžoval, protože si myslel, že dával přednost nočnímu životu před fotbalem. V roce 2003 chtěl z PSG odejít, protože se klub neprobojoval do evropských pohárů. Ronaldinhovu touhu odejít podpořila také možnost přestoupit do některého z evropských velkoklubů. O jeho služby projevil zájem hlavně Manchester United a FC Barcelona. Nakonec přestoupil do Barcelony.
Dne 19. července 2003 začala Ronaldinhovi nová kariéra. Předseda Barcelony Joan Laporta chtěl sice namísto Ronaldinha přivést Davida Beckhama z Manchesteru United, ale ten však odešel do konkurenčního Realu Madrid. Ronaldinho se poprvé uvedl v dresu Barcelony na americkém turné v zápase proti AC Milán, který jeho tým vyhrál 2:0 a Ronaldinho k výhře přispěl jedním gólem. V jeho první sezoně v La Lize skončila Barcelona druhá za Valencií, ale v následujících ročnících vždy získala titul. Samuel Eto´o, Deco, Xavi, Ludovic Giuly, Henrik Larsson a samozřejmě i Ronaldinho byli hlavními strůjci titulu v sezoně 2004/2005.
První velká porážka přišla v osmifinále Ligy mistrů 2004/2005, když Barcelona vypadla s Chelsea Londýn. V prvním zápase sice dokázala na domácí půdě zvítězit 2:1, ale v odvetě na Stamford Bridge prohrála 4:2 a se soutěží se musela rozloučit. Nepomohly jí ani dva Ronaldinhovy góly, které ještě za stavu 3:2 pro Chelsea znamenaly postup pro Barcelonu. Ronaldinhova smlouva měla tehdy vypršet v roce 2008 a proto mu vedení Barcelony nabídlo novou smlouvu až do roku 2014, kterou však Ronaldinho odmítl. Nicméně ten samý rok podepsal rozšíření kontraktu o dva roky.
19.listopadu 2005 ozářil všechny fotbalové fanoušky svým geniálním vystoupením na stadionu Santiago Bernabeu v zápase s Realem Madrid. Svými dvěma góly pomohl Barce ke skalpu svého největšího konkurenta a navíc mu při odchodu ze hřiště bouřlivě aplaudovali i fanoušci Realu Madrid. Tento počin zažil naposledy Diego Maradona v roce 1985. V září roku 2005 byl Ronaldinho zvolen v anketě FIFPro svými profesionálními kolegy nejlepším hráčem roku.
V listopadu 2005 získal Ronaldinho Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu působícího v Evropě a byl zvolen nejlepším útočníkem Ligy mistrů za sezonu 2004/2005. V roce 2005 se také stal historicky třetím Brazilcem, který vyhrál Ballon d´Or. 19. prosince 2005 byl znovu jmenován FIFA nejlepším hráčem roku a s 956 body suveréně zvítězil, když druhý v pořadí, Frank Lampard z Chelsea, získal 306 bodů a třetí skončil Ronaldinhův spoluhráč Samuel Eto´o, který získal 190 bodů. Ronaldinho tak v roce 2005 získal všechny individuální ocenění, o kterých se může fotbalistovi zdát.
V další sezoně, konkrétně 2005/2006 v Lize mistrů narazila Barcelona v čele s Ronaldinhem v osmifinále opět na Chelsea. Tentokrát se z postupu radovala Barcelona, když Ronaldinho po průniku kolem obránců rozhodl tvrdou střelou, která skončila za zády Petra Čecha. Ve čtvrtfinále se Katalánci střetli s Benficou Lisabon a po domácí výhře 2:0, kde se Rony strefil z pokutového kopu a po remíze 0:0 v Portugalsku na Estadio da Luz, postoupila Barcelona do semifinále, kde narazila na AC Milán a na San Siro Ronaldinho poslal krásný pas za obranu na Ludovica Giulyho, který pohotově zakončil a rozhodl tak o postupu Barcy do finále Ligy mistrů, kde na ni čekal Arsenal vedený Thierry Henrym.
Arsenal se po vyloučení Lehmana dostal do vedení, ale v desíti nedokázali tento stav udržet a po dvou přesných přihrávkách Henrika Larssona a gólech Samuela Eto´a a Juliana Bellettiho dokázala Barcelona strhnout vítězství na svou stranu. Ronaldinho v tomto zápase zůstal malinko za očekáváním, ale i tak dokázala Barca získat nejcennější klubou trofej. Tu sezonu ještě Barcelona korunovala prvenstvím i v domácí soutěži a po výhře 1:0 nad Celtou Vigo mohla slavit mistrovský titul. Ronaldinhův střelecký gólometr se zastavil na čísla 25 za všechna utkání sezony, což je velmi slušná bilance.
Debut v reprezentačním dresu si odbyl 26. června 1999 v zápase s Lotyšskem. Hned při své první turnajové účasti na reprezentační úrovni, což byla v roce 1999 Copa America, se dočkal celkového prvenství a zapsal i do statistik gólem v zápase proti Venezuele. Při světovém šampionátu v Asii byl již Ronaldinho stálým členem základní jedenáctky a na již zmiňovaném turnaji v roce 2002 tvořil společně s Ronaldem a Rivaldem obávanou trojici "3R". Velmi často se vzpomíná na jeho gól ve čtvrtfinále proti Anglii, kdy svým padáčkem z přímého kopu překvapil Davida Seamena a podílel se na výhře 2:1. V tom samém zápase byl ale vyloučen za faul na Dannyho Millese a chyběl Brazílii v semifinále proti Turecku, které ale i bez něj Brazilci zvládli a Ronaldinho mohl nastoupit ve finále mistrovství světa. Po dvou gólech Ronalda se Brazilci radovali z mistrovského titulu a Ronaldinho ze svého prozatím jediného.
V březnu 2004 jmenoval Pelé Ronaldinha jako jednoho ze 125 nejlepších žijících fotbalistů. 29. června 2005 vedl Ronaldinho Brazílii jako kapitán na Poháru konfederací FIFA v Německu a ve finále, kdy Brazilci porazili Argentinu 4:1 byl jmenován hráčem zápasu.
Na mistrovství světa do Německa 2006 odlétali Brazilci jako jasní favorité a Ronaldinho jako největší hvězda turnaje, ale tyto domněnky nebyly vůbec naplněny jak brazilský tým, tak Ronaldinho zůstali daleko za očekáváním a po čtvrtfinálové prohře s Francií 1:0 se na ně svrhla obrovská vlna kritiky a hlavně právě na Ronaldinha. Bezprostředně po světovém šampionátu zničili vandalové v brazilském městě Chapecó 7,5 metru vysokou sochu Ronaldinha ze skleněného vlákna a pryskyřice, která tam byla postavena na počest Ronaldinhova zvolení nejlepším hráčem planety podle FIFA pro rok 2004. Ale i přes tento výpadek zůstává Ronaldinho jedním z nejlepších fotbalistů světa
Přidat komentář

Carles Puyol životopis

8. března 2007 v 21:38 |  Carles Puyol
Celým jménem Carles Puyol Saforcada se narodil 13.dubna 1978 ve městě La Pobla de Segur v Katalánsku (Španělsko). Puyol je ryzí Katalánec a podporuje v tomto kraji poměrně silné hnutí, které usiluje o nezávislost ve Španělsku. Zároveň však patří do španělské reprezentace, kterou by nikdy nezradil. " I kdyby dostala Katalánie od FIFA svolení hrát reprezentační utkání za sebe, nikdy bych se ke španělské reprezentaci neotočil zády," řekl Puyol.
V současnosti obléká dres španělské Barcelony, kde je kapitánem týmu. Je považován za jednoho z nejlepších a nejvšestrannějších obránců na světě. Ze začátku své kariéry začínal díky své rychlosti dokonce v ofenzivních řadách týmu, poté nastupoval na stranách obrany a nyní působí v jejím středu. Jako správný obránce je velmi důrazný, výtečně dokáže číst hru a má velký přehled o hře. Barcelonský trenér Frank Rijkaard vděčí za své úspěchy především Puyolovi, který je díky své pracovitosti hlavním vůdcem týmu.
Puyol hrál za španělský národní tým na olympiádě v Sydney 2000, kde se svým týmem získal stříbrné medaile. Zúčastnil se i mistrovství Evropy v roce 2004 v Portugalsku, kde ale španělsko výkonnostně propadlo a nepostoupilo ze základní skupiny. Nechyběl ani na mistrovství světa. V roce 2002 v Korey a Japonsku mělo Španělsko velmi silný tým, kterému se předpovídala dlouhá cesta turnajem, ale ve čtvrtfinále s domácí Koreou Španělé vypadli po vydatném přispění rozhodčích.
O čtyři roky později v Německu vedl Puyol Španělsko s kapitánskou páskou a po prvním zápase, kdy si lehce poradili s Ukrajinou 4:0 se začalo o španělském mladém a talentovém týmu mluvit jako o černém koni turnaji. Ovšem v osmifinále prohráli s pozdějšími finalisty z Francie 1:3. Carles si také zahrál za katalánský fotbalový tým v jednom neoficiálním zápase.
Jako dorostenec hrál za rodné Pobla de Segur. Čas ubíhal a Carles svým talentem okouzlil skauty Barcelony, do které se stěhoval ve svých sedmnácti letech. Brzy na to se stal hráčem B týmu a 2.10.1999 debutoval v prvním týmu, v ligovém zápase s Valladolidem, kam si ho vytáhl bývalý trenér Louis van Gaal a Puyol tak byl u vítězství svého týmu 2:0. Svou šanci využil a stal se stálým členem A - týmu. Zpočátku nastupoval na pravém kraji obrany, když však do týmu přišel nový kouč Frank Rijkaard a Juliano Belletti, začal Puyol nastupovat na svém oblíbeném místě, které je ve středu obrany.
Carles začal v Barceloně dělat kapitána v sezoně 2003/2004 a díky absenci dosavadního kapitána reprezentace Raúla, se stal kapitánem i v národním týmu. 17.května 2006 dokázal s Barcelonou získat trofej pro vítěze nejprestižnější klubové soutěže Ligy mistrů, když jeho tým zvítězil ve finále nad Arsenalem Londýn 2:1. V sezonách 2004/2005 a 2005/2006 získal s Barcelonou španělský titul, na který se v Barceloně čekalo dlouhých šest let.
V roce 2002 byl vyhlášen nejlepším krajním obráncem v Evropě. S Barcelonou má platnou smlouvu, která vyprší až 30.června 2010. Svými výkony dokáže strhnout celý tým. Je to neúnavný dříč, jehož fyzička snad nezná mezí. Neuhne z jediného souboje a pro svůj tým takřka dýchá, za což se stal miláčkem barcelonského publika.. Puyol není ovšem pouze klasický "zametač" před brankářem, ale dokáže také velmi dobře založit rychlý protiútok. Pro obránce představu nebezpečí především při rozích, ze kterých se dokáže velmi pohotově prosadit. Kvůli svému účesu je také často přezdíván Tarzan.
Přidat komentář

Arjen Robben životopis

8. března 2007 v 21:36 |  Arjen Robben
Arjen Robben se narodil 23.ledna 1984 v nizozemském Bedumu. V současnosti působí v Chelsea Londýn a reprezentuje Nizozemsko. Robben se proslavil díky své vynikající technice, držení míče a také své rychlosti. V sezoně 2000/2001 se stal hráčem roku v klubu FC Groningen a o dva roky později se stal talentem roku v PSV Eindhoven. V listopadu 2004 byl také zvolen nejlepším hráčem měsíce v anglické Premier League.
Ve městě Bedum v provincii Groningenu si Robben oblíbil fotbal již v raném věku. Začal hrávat za místní CVVB a VV Bedum. Trenér Coerver se zaměřil na kontrolu míče a rychlostní dovednosti. Tyto zkušenosti se Robbenovi náramně hodily a brzy podepsal kontrakt s klubem FC Groningen. Již v té době patřil k nejnadanějším fotbalistům světa.
V sezoně 1999/2000 nastupoval Robben ještě za mládežnický klub FC Groningen, kde stihl nastřílet úctyhodných 50 gólů. V následující sezoně již nastupoval za A tým Groningenu. Debut zažil 3.prosince 2000 proti RKC Waalwijk, když nahradil zraněného Leonarda dos Santose v 79.minutě. V té sezoně vstřelil 2 branky. V následující sezoně jeho talent neunikl očím PSV Eindhoven, který ho koupil za 4.2 milionů dolarů.
Během první sezony v PSV se zdálo, že to byl pro holandský klub výborný nákup. Ve 33 zápasech vstřelil 12 gólů. Svými výkony navíc pomohl PSV k celkově 17.titulu Nizozemska. Byl jmenován talentem roku a předpovídala se mu slibná budoucnost. Po vynikajícím začátku přišlo první zklamání. PSV nestačilo v lize na Ajax Amsterdam a navíc se spekulovalo o jeho odchodu do Realu Madrid. Nakonec ale Robben usoudil, že Real není tým pro mladé nadějné hráče a do Madridu nepřestoupil.
Dalším zájemcem byl Manchester United, ale oba kluby se nedohodly na přestupových podmínkách. Na konci sezony 2003/2004 měl Robben na kontě 23 odehraných zápasů a vstřelil pouze 6 branek. Navíc si prý moc nerozuměl z trenérem Guusem Hiddinkem. Další nabídka na koupi Robbena přišla z Chelsea, která znamenala pro mladého Robbena další krok ve svém fotbalovém životě. Chelsea tak získala Robbena před sezonou 2004/2005.
Robben až do listopadu 2004 pravidelně nastupoval, ale pak přišel zápas s AS Řím, kde si zlomil nohu a chyběl tak většinu sezony. Nastoupil jen v 18 zápasech. Přesto byl zvolen nejlepším hráčem měsíce v Premier League. Robben ukončil sezonu se 7 góly. Byl také nominován do ankety PFA Mladý hráč roku, kde obsadil druhé místo za Waynem Rooneym z Manchesteru.
Pro sezonu 2005/2006 byl Robben plně zdráv a odehrál přes 20 zápasů, ve kterých vstřelil 5 gólů. V této sezoně dostal také první dvě červené karty v londýnském dresu.
V prvních 17 zápasech v národním dresu Holandska zaznamenal 6 gólů. Jedna z prvních mezinárodních zkušeností byla účast na Euro 2004 v Portugalsku. V zápase s Českem za stavu 2:1 pro Nizozemsko se rozhodl trenér Dick Advocaat Robbena stáhnout ze hry a Nizozemsko nakonec podlehlo českému týmu 2:3. Robben patřil k hlavním tahounům nizozemské reprezentace a po jeho stáhnutí došlo k útlumu. Taky proto byl Dick Advocaat za tento krok pod palbou kritiky. Nizozemsko nakonec obsadilo společně s Českem třetí místo.
V kvalifikaci na MS 2006 nastoupil Robben k 6 zápasům v nichž vstřelil 2 branky. Nizozemsko se bez problémů kvalifikovalo na závěrečný turnaj do Německa. V prvním zápase proti Srbsku a ČH vstřelil Robben jediný gól zápasu a byl zvolen nejlepším hráčem zápasu. Nizozemsko vypadlo na MS již v osmifinále, kdy podlehlo Portugalsku 0:1.
Přidat komentář

Andrej Shevchenko životopis

8. března 2007 v 21:34 |  Andrej Shevchenko
Andrej Shevchenko se narodil 29. září 1976 v ukrajinském městě Dvirkivschyna. Od mala fotbalově převyšoval své vrstevníky, a tak nebylo žádným překvapením, že si ho na otevřeném turnaji vyhlédl kouč Dynama Kyjev - Oleksander Špakov . Jako dvanáctiletý začal hrát za Dynamo Kyjev. Ve čtrnácti byl vyhlášen nejlepším hráčem na mezinárodním turnaji Iana Rushe ve Walesu. Sám legendární střelec mu předal své kopačky. V sedmnácti podepsal svůj první profesionální kontrakt.
První pozvánku do seniorského družstva dostal v roce 1993 a hned se stal s dvanácti góly nejlepším střelcem rezervního týmu . To mu vyneslo pozvánku na olympijské hry a také do "áčka" Dynama. V jeho službách strávil "Ševa" pět sezón, ověnčených ligovými tituly a skvělými výsledky v evropských pohárech. První výraznou vizitku v Lize mistrů si vytvořil hattrickem do sítě Barcelony v roce 1997. Mezitím stoupala i jeho reprezentační hvězda: poprvé v základu nastoupil v březnu 1995 proti Chorvatsku, první gól za Ukrajinu vstřelil v květnu 1996 do sítě Turecka.
Sezóna 1998/9 se pro kyjevské Dynamo stala památnou. Svět žasl nad produktivitou útočného dua Ševčenko-Rebrov, které smrtícími brejky prostřílelo ukrajinskému mistrovi cestu do semifinále Ligy mistrů. Andrej sám nasázel osm branek a stal se nejžádanějším "artiklem" na přestupním trhu. Celkem ve 26 zápasech Ligy mistrů nasázel soupeřům 17 branek a za pět let získal s Dynamem pět domácích titulů. O jeho služby stály Manchester United, Real Madrid i FC Barcelona. Přetahovanou však vyhrál AC Milán, jehož majitel Silvio Berlusconi vyplatil za hráče 26 miliónů eur.
Shevchenko dostal pětiletou smlouvu. Hned ve své první sezóně se stal nejlepším střelcem Serie A, nastřílel 24 branek. Stejnou formu si udržel i další rok a trefil se opět 24krát. Další dvě sezóny jej trápila zranění, ale v sezoně 2002/2003 se "Sheva" vrátil a opět to bylo 24 gólů, titul nejlepšího střelce ligy a hlavně první scudetto v dresu AC.
V roce 2003 svým gólem vyřadil v semifinále Ligy Mistrů Inter Milán a ve finále napínavý duel s Juventusem, jehož dres nemohl pro žluté karty obléci Pavel Nedvěd, dospěl až k penaltovému rozstřelu - a právě ukrajinský ostrostřelec svým pokusem rozhodl o vítězství "rossoneri". Zodpovědnost na sebe vzal i ve finále Superpoháru, které rozhodl jediným gólem do sítě FC Porto. V dresu AC nastřílel celkem přes 150 gólů a je čtvrtým nejlepším střelcem historie tohoto klubu.
Již dnes je Ševčenko považován za legendu ukrajinského fotbalu i AC Milán. Nehraje tak elegantně jako někdejší hvězda klubu Marco van Basten ani nemá čich na góly jako Filippo Inzaghi, ale přesto jeho výkony zvedají diváky ze sedadel. Je rychlý, technicky dokonale vybavený, s výborným citem pro přihrávku a strojově přesným zakončením. Když v roce 1999 obsadil třetí příčku v anketě o Zlatý míč, mnozí komentátoři jej dokonce vyzdvihovali nad vítěze Ronalda: "Ševčenko se mu vyrovná a rozhodně hraje víc pro tým," zněly jejich argumenty. Tuto trofej získal ale v roce 2004, kdy s velkým náskokem 36 hlasů prestižní anketu Zlatý míč časopisu France football vyhrál před druhým portugalcem Decem.
Po sezoně 2005/06 ale Scheva cítil, že je čas na změnu a rozhodl se k velkému životnímu kroku a přestoupil do anglické Chelsea, kde podepsal smlouvu na dva roky. Roman Abramovič neváhal za tohoto věhlasného střelce vyplatit 30 milionů liber. V Chelsea tak má Andrey velkou šanci rozšířit svou už tak bohatou sbírku úspěchů.
Jedno mu však do roku 2006 chybělo - účast na velkém reprezentačním turnaji. Dvakrát byl blízko, Euro v roce 2000 Ukrajině uniklo v baráži se Slovinskem, mistrovství světa o dva roky později zase v baráži s Německem. V kvalifikaci o Euro 2004 se Ukrajině nedařilo, před ní skončili pozdější šampióni Řekové a také Španělé. V roce 2006 už ale Shevchenkova parta postoupila na závěřečný turnaj MS do Německa, kde se stali příjemným překvapením a dostali se až do čtvrtfinále, kde prohráli s pozdějšími vítězi z Itálie.
V soukromí je Ševčenko pravým opakem své přítelkyně Kirsten Pazik - tichý, klidný vyrovnaný. Americká modelka, pro kterou prý ztratil hlavu poté, co si prohlédl její odvážné fotografie, se naopak ráda předvádí - módní návrháři například museli strpět, když si na molo vyšla s marihuanovou cigaretou v ústech. Kromě ukrajinského národního jídla - boršče s haluškami - prý miluje japonskou kuchyni.
Přidat komentář

Adriano životopis

8. března 2007 v 21:31 | Admin |  Adriano
Čtvrti Vila de Cruzeiro říkají v Brazílii favela a je to jedna z nejšpinavějších a nejchudších části Rio de Janeira. Hlad a bídu tady potkáte na každém kroku, vyrazit sem po setmění si dovolí jen málokdo. A právě tady se 17. února 1982 narodil Adriano Leite Ribeiro, nynější poklad Interu Milán.
Jeho dětství se neliší od příběhů ostatních hvězd pocházejících z Brazílie. Fotbal byl pro mladíky z chudých rodin jedinou zábavou, a tak se mu věnovali každou volnou chvilku. Na ulici se ve fotbalových kláních tužil s kamarády - až do sedmi let, kdy si ho všimli vyhledávači talentů slavného brazilského klubu Flamengo. Ulice brazilského velkoměsta vyměnil za tréninkové a školní centrum ,,Escolinha'', kde Flamengo pečuje o talentovaná dítka. A z Adriana tu vyrostl prvotřídní útočník světových kvalit.
Navzdory mohutné postavě - na 189 cm výšky připadá 87 kg váhy - je Adriano mrštný a technický vybavený. Díky vysokému vzrůstu má respekt obránců a převahu v hlavičkových soubojích, což vytváří v kombinaci s technickou dovednosti nebezpečný útočný koktejl. Největší předností snědého hromotluka je však delikátní levačka. ,,Jeho levá noha, to je něco neuvěřitelného,'' nese se z úst trenérů, spoluhráčů, fanoušků i brankářů. Jelikož už v mládí ostatní chlapce vzrůstem výrazně přečníval, začínal Adriano jako střední obránce. V obraně vydržel až do patnácti let, když ho trenér z nouze poslal na hrot útoku. Tahle pozice už Adrianovi zůstala - a náramně mu svědčí. V dresu Flamenga debutoval v roce 2000 v zápase proti Sao Paulu. Na hřiště vběhl až ve druhém poločase, ale hned po pěti minutách pobytu na hřišti vyrovnal na 1:1. Posléze si připsal ještě tři brankové asistence a stal se jasným hrdinou zápasu.
Pověst o zrození nové střelecké hvězdy se rychle rozšířila do všech koutů Brazílie. Přesto se kdekdo divil, když tehdejší trenér národního týmu Emerson Leao vybral do týmu i osmnáctiletého mladíčka, který neměl ani v klubu jistou pozici. ,,Adriano je hráč pro budoucnost. Je to typ vysokého a šikovného útočníka, jakého Brazílie už hodně dlouho neměla,'' tvrdil Leao v listopadu 2000 před kvalifikačním utkání proti Kolumbii. Mnoho expertů varovalo, že tak mladý fotbalista ještě není připraven na špičkový fotbal, ale Adriano nezklamal. Leao mu dal proti Kolumbii v závěru zápasu šanci a mladík naznačil obrovský talent.
Vytáhlý útočník předtím dovedl svou zemi k vítězství na mistrovství světa sedmnáctiletých. Většina hráčů tehdejšího týmu to nikdy daleko nedotáhla, ne tak Adriano. ,,Reprezentační tým dospělých mě naučil zodpovědnosti. Když jsem byl poprvé vybrán mezi nejlepší hráče země, dodalo mi to chuť dál na sobě pracovat,'' svěřuje se. V létě 2001 reprezentoval Brazílii na mistrovství světa do 20 let a se šesti brankami se stal druhým nejlepším střelcem turnaje za Argentincem Javierem Saviolou. Jenže Brazílie vypadla už ve čtvrtfinále s Ghanou.
Přesto mělo mnoho evropských skautů v bloku zaznamenáno: Adriano Leite, Brazílie. Šest branek za tým, který vypadl ve čtvrtfinále, udělalo dojem. Jako první projevil zájem Inter Milán a nabídl Flamengu hostování, jenže Adriannův mateřský klub potřeboval peníze a trval na přestupu. A tak se zrodil velký a komplikovaný přesun připomínající legendární filmovou akci Kulový blesk. Flamengo se po dvou letech vzdalo Adriana ve prospěch Interu Milán, Vymleta naopak z Paříže Saint-Germain zamířil do Flamenga a Reinaldo z Interu do Paříže.
V době, kdy Adriano přišel do milánského klubu, v kádru se objevila skvělá věhlasná ofenzivní esa - Vieri, Ronaldo, Kallon nebo Hakan Sukur. Přesto, navzdory tvrdé konkurenci, Adriano bravurně využil jednu z mála šanci, kterou mu dal nyní už bývalý trenér Interu Hector Cuper.
Debut v modročerném dresu si brazilský junior odbyl na slavném stadionu Santiago Bernabeu proti Realu Madrid. Bílý balet tehdy uspořádal turnaj na oslavu sta let existence klubu. Adriano se nechoval jako uctivý gratulant a báječně zahraným přímým kopem sebral Realu naději na dobrý výsledek.
Ani to mu však místo v kádru Interu nepojistilo, přednost dostávali zkušenější a známější konkurenti, a tak Adriano v lednu 2002 putoval na hostování do Fiorentiny. Po pouhých osmi ligových utkáních v dresu nerazzurri. Jenže Fiorentina tehdy procházela nejsložitějším obdobím za dobu své existence, které vyvrcholilo bankrotem a zánikem kdysi slavného klubu.
Ačkoliv Adriano v 15 zápasech za Fiorentinu nastřílel slušných 6 branek, rozložené ,,Fialky'' nemohlo nic zachránit od sestupu. Ani v mateřském klubu si Brazilec klidu neužil. Inter právě nešťastně v posledním kole přišel o titul a vedení dělalo vše pro to, aby se podobný výpadek neopakoval. Inter potřeboval zkušenost a spolehlivost, nebyl čas zaučovat mladé talenty, proto ,,polovinu'' Adriana odprodal Parmě a souhlasil s tím, že následující dvě sezony stráví ve městě potravin.
V Parmě našel Adriano ideální podmínky pro růst. Hráči tam nejsou pod takovým tlakem, navíc tamní klubový managament je proslulý obezřetnou práci s nadějnými fotbalisty. Adriano se za důvěru odvděčil a hned v úvodní sezoně nasázel v 28 zápasech 15 gólů. Ten počin ho vystřelil mezi nejlepší útočníky Serie A.
Za úspěchem táhly Parmu vedle Adriánových branek i skvělé výkony rumunského útočníka Adriana Mutua, jehož před touto sezonou zlákaly ruské dolary do Chelsea. To měla být podle předpokladů pro Adriana vážná ztráta, ale brazilská hvězda se odpovědnosti nezalekal. ,,Ano, Mutu mi v minulé sezoně velice pomohl, ale v Parmě zůstalo i po jeho odchodu mnoho kvalitních fotbalistů. S jeho ztrátou se vyrovnáme,'' pravil odhodlaně.
A opravdu - začátek sezony byl pro jednadvacetiletého kanonýra jako z krásného snu. V prvních šesti zápasech nového ročníku nastřílel sedm branek, trefil se navíc v každém z těchto utkání. Po polovině sezony měl na kontě 8 branek v 9 zápasech a slušně rozjel boj o korunu krále střelců Serie A.
,,Pokud se mi bude stejně dařit i nadále, může se to stát,'' připouští.A mohl na tom být mnohem lépe. V sedmém kole hrála Parma s Brekcií a zranění z tohoto zápasu vyřadilo mohutného střelce na dva měsíce z hry. Jedno je jisté - další branky už bude střílet v dresu milánského Interu.
Původní dohoda mezi Interem a Parmou počítala s dvouletým Adriánovým pobytem v městě potravin. Jenže na konci minulého roku byl zatčen majitel firmy Parmalat a vlastník Parmy, Calisto Tanzi, pro obrovské dluhy tížící klub i potravinářský gigant. A Parma musela začít prodávat. Mezi jinými se z donucení vzdala i Adriana, za nějž vyinkasovala okolo 27 milionů eur a na hostování přišli mladí útočníci Eliakwu a Zicu. A to vše jen za ,,polovinu'' Adriana…
,,Těší mě, být zpátky doma. Inter mě do Itálie přivedl, doufám, že mu pomohu,'' sdělil Adriano krátce po příchodu na San Siro. Návrat do Interu nezhatilo ani listopadové Adrianovo televizní prohlášení, v němž se vyznal z lásky k milánskému AC, odvěkému rivalovi modročerných barev. Mimo jiné také prozradil, že kdyby dostal od rossoneri nabídku, neodmítl by.Něco takového v Interu nepřijali zrovna s nadšením. Však také krátce poté přispěchal Adriano s novým vyjádřením. Prohlásil, že jeho srdce nadále patří Interu. Navíc se veřejně omluvil tehdejšímu prezidentovi klubu Massimu Morattimu.
,,Mé názory a myšlenky, týkající se milánského AC, byly špatně pochopeny. Když se mě televize ptala na můj názor na AC Milán, nemohl jsem na ně přece začít nadávat. Jsem ještě mladík a rossoneri jsou velký klub. Brzy ze mne bude hráč Interu, o tom není pochyb. V tomhle klubu je má budoucnost, vždy mi bylo jasné, že z Parmy odejdu jedině do Interu,'' vysvětloval Adriano.
A nezapomněl vyjádřit vděk i Massimo Morattimu, který nedávno z pozice prezidenta odstoupil: ,,Chtěl bych poděkovat panu Morattimu za jeho porozumění při tomhle nepříjemném incidentu. Vděčím Interu i panu Morattimu za mnohé,''dodal.
Přidat komentář

Kam dál